Láska!

Hermann Wenng

Láska je slovo, kterému se na této zemi nic nevyrovná. Při tom není ani třeba myslet na apoštolská slova, říkající: „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jesti láska“, ani ne na slova všednější o tom, že běh světa jest řízen hladem a láskou.

Stačí podívati se do svého vlastního života – láska je tu vysloveným i nevysloveným obsahem všeho! Je možno říci: tam, kde se zdá, že chybí, hrává často tu největší úlohu. Láska je všude, i tam, kde bychom ji nejméně hledali.

Je snad některé jiné slovo, které by bylo častěji zneužíváno než slovo „láska“? Miliony knih byly o něm napsány a neustále vychází nové na tentýž motiv.

Stále se člověk snaží nalézti vysvětlení této ohromné moci, jíž se zdá být podroben, aniž by se mu to podařilo. Ví jen, že ji neustále hledá, aniž by ji našel. Když se mu zdá, že již ji našel, uklouzne mu pod rukama, aniž by si mohl vysvětliti její podstatu i účinky.

Tato moc vystupuje před ním jako záhada s dvojí tváří. Jednou ukazuje tvář nejušlechtilejší a hned na to sešklebenou masku sprostoty. Často vnucuje svému pozorovateli mínění, že ona je to, která způsobuje mnohem více zla a neštěstí než hledaného v ní štěstí. Lidé, jako byl Napoleon, považují proto za lepší ji popírati a zredukovati na ukojení čistě zvířecího přírodního pudu.

Skutečně také hraje tento politováníhodný tělesný sklon hlavní úlohu v lidském životě. Zdá se, jakoby lásky bez tělesnosti vůbec nebylo, s výjimkou několika zvláštních odrůd, jako jest láska k veškerenstvu, láska k lidstvu, dále láska k vlasti nebo láska k domovu. Z nich první dvě se obyčejně považují za podivínské blouznění a ty poslední za nejvyšší povinnosti, ba za samozřejmosti.

Všechna pozorování tohoto přírodního jevu se však shodují v tom, že přes všechno zlo, páchané ve jménu lásky, nebylo by bez lásky života. Že by život nemohl být bez toho, čemu lidé říkají láska. Hlavně však označují tímto slovem jen ty tělesné funkce, které mají být cílem vší lásky, „udržováním života“.

Kdekoliv a kdykoliv je tohoto slova použito, vždy myslí člověk v prvé řadě na vztahy pohlaví mezi sebou.

Praformou „lásky“ je člověku spojení, s cílem plození. „Dítě“ je vůbec jediným oprávněním lásky. Co nad to jest, bývá považováno za jakýsi duchovní vývoj, pro který se asi sotva najde nějakého upotřebení. Ba často se na to hledí jako na něco nepřirozeného, nebo na projev stárnutí. Lze tedy pevně zjistiti že pojem „lásky“ nejde odděliti od tělesnosti.

Není tomu jinak ani v básnictví.

Věda hledá její vysvětlení ryze materielně, organicky. Pro ni jsou to žlázy, vylučující hormony a pod., co vyvolává tyto pocity. Chybíli něco z toho, přestává také to, co se má za lásku. City, souladné s láskou, jako přátelství, nejsou již totéž jako láska. I kdyby klíčily ze stejných kořenů, jsou hodnoceny níže než láska. Pokusy, vykonané na lidech i zvířatech, zdají se dokazovati, že pudovost jest vázána na tyto orgány.

V celku jest nutno zjistiti, že všechna námaha, vysvětliti tuto záhadu s dvojí tváří, byla marná. Jest nemožno vnésti světlo do této temné a beze sporu téměř strach nahánějící záležitosti, která vtiskuje lidskému životu svou pečeť tak pronikavě, že se jeví jako jediný účel života, jemuž ukládá sloužiti své, nijak neskrývané tyranii.

Kdo by chtěl popírat, že tu člověk stojí před neuvěřitelnou tyranií? Kdo by se mohl vyhnout všem jejím požadavkům? Jak nepatrný počet z nesčetných milionů dokázal od ní se osvoboditi – a za jakých obětí!

Čtemeli noviny, jichž sloupce jsou denně plny vražd, sebevražd a jiných šílených činů a uvážímeli, jak mnohé z nich lze připsati na účet „lásky“, jsme s to vytušiti jak neuvěřitelná moc je tu vykonávána nad lidmi. Jsme překvapeni tím, kolik zla dovede způsobit a marně se ptáme:

„Jak je to možné? Čím je to, že přírodní zákon, jemuž je člověk, tak jako všechno žijící skoro nevyhnutelně podroben, může mít tak ničivé účinky? Jak je možno, aby přírodní zákon, který musí být považován za zákon života, byl schopen vyvolat více zhouby a neštěstí než hrůzné přírodní katastrofy, povodně a sopečné otřesy?“

Často se spojuje muž se ženou v jakémsi opojení, aby se po krátkém čase rozešli plni nenávisti, jestliže se po dlouhých mukách nevraždí, anebo jiným způsobem neničí.

Je možno říci, že lidstvo v dnešním stavu nese tuto bědu s tupou lhostejností. Přechází přes to, čemu říká „láska“, i když nechybí pokusů o změnu tohoto strašného stavu k lepšímu.

Ale všechny pokusy, přivoditi změnu, jsou odsouzeny k ztroskotání, všechny jsou marné. Ty nejostřejší, podnikané celými národy nebo státy, toto zlo jenom zhoršily.

Zdá se, že není možnosti je odvrátiti. Je vyloučena možnost zlepšení. Všechny prostředky jako by byly vyčerpány a nelze již neviděti trvalého padání do hlubin.

I když zlo, způsobené láskou, nikdy na této zemi, pokud je lidmi obývána, nechybělo, přece jen mravní zesurovění dnešních dnů je oproti dřívějšku nepřiměřeně vystupňované.

Jedno je nepochybné: Chápání pojmu „láska“ jako čistě tělesné záležitosti dělá ohromné pokroky a nikdo neví, kam až to povede.

Snad dost značný počet lidí dokázal vyhnouti se tomu nejhoršímu. Většina lidí vzdává se nátlaku, vycházejícímu z „lásky“, aniž by došlo ke katastrofám. Za to však těch, kteří by v ní našli pravé štěstí a pokoj, těch je tak mizivě málo, že to v poměru k tupě oddaným a lhostejným nic neznamená. To jásavé štěstí, o kterém básníci dovedou lidem vypravovat, je převážně jen krátké opojení, po němž následuje bolestné vystřízlivění. Velmi často také bezedné zklamání a nezměrná hanba, kterou si mnozí ani neodváži přiznat, chtějíce ji v sobě ubít tím, že jdou co nejdříve za novým „dobrodružstvím“ anebo zošklivěni, utíkají do samoty.

A to je to, oč jde: celé lidstvo trpí láskou a pod ní a nikdo nemůže vysvětliti, jak to vlastně jest. Stydí se za ni a nechce si to přiznati. Rádo by se osvobodilo z její tvrdé nadvlády a nemůže. Neví však, proč se za ni stydí a proč by se chtělo od ní osvoboditi, když je přece neodbytnou nutností jí sloužiti. Proto se stává cynickým a sprostým. Vidí sprostotu a úpadek všude, vidí výstřelky přehnaných pudů, vidí strašné nemoci a celou armádu běd se za ní plížiti a nenalézá proti tomu žádné účinné zbraně. Proto se vše shovívavě označí za „lidské“ a zachází se s tím šetrně a ohleduplně.

Již dávno se vzdali ti, kteří chtěli vysvětliti tyto zvláštní rozpory v následcích „lásky“. Vyřešiti tuto propastnou záhadu znamená pokus dojít k řešení hádanky, co je to „člověk“. To je pokus , který se ještě nikomu nepodařil, i když se o to mnozí pokoušeli.

Cože, slyším, jak říkáte: je tu přece bible, kniha knih, jsou tu přece náboženství a církve, které sice nedovedou celou záhadu vysvětliti, ale které přece mají hrozícím nebezpečím postaviti hráz a které ji také postavily…

Jakže – postavily? To ale není pravdivé! Všechny se ukázaly mdlé a neschopné zastaviti zkázu, nedovedou to! Již dávno o tom podaly důkazy.

Mají však přece jedno vysvětlení: „pád do hříchu?“ Kdo však kdy mohl považovati vypravování bible o svádějícím hadu a o prvním páru lidí za vysvětlení této záhady? Vážně snad nikdo, ani církve ne – právě naopak.

Toto pojetí všechno jen víc zamotává. Úmorně studují theologové toto vypravování, všelijak je převrací a vykládají, jakže to všechen život na zemi vznikl z jednoho přestoupení přikázání a čím se vlastně prohřešili tito lidé, když následovali přikázání „Buďte ploďní a množte se?“

Je třeba dělat neuvěřitelné kousky, aby se tyto hrubě hmatatelné rozpory daly dohromady, aby se přes zlomky vystavěl nouzový most.

To však není žádné vysvětlení. A přece je toto vypravování pravdivé, jenže mu nikdo dosud nerozuměl tak, jak to podle pravdy bylo!

Viditelně pravdivé je to, že dráždění, svádění vychází z ženy na podnět hada, že láska byla zkažena hadem! Musela tedy býti již před tím, jinak by nemohla býti kažena.
Že však zkáza neznamená používání tělesných orgánů k plození, to jest naprosto jasné, tak jako to, že zkažení muselo vyjít ze ženy, když ona první poslechla svůdcův hlas. Had mluvil k ní!

Láska byla! Byla tu se vším, co se i dnes tím slovem rozumí, ale byla čistá a teprve pak byla zkažena.

Zde se musí najít vysvětlení dvojí tvářnosti, která se nám ukazuje pod jménem „lásky“. Byla kdysi tím, čím měla býti mezi lidmi, kteří přece nejsou jen tělem, ale hlavně duchem. Láska měla být napřed duchovní a protože toho tu není, stala se bičem, svištícím nad lidstvem k jeho zkáze.

Kde najdete u zvířat takovou nemírnost a ošklivost, tak často zkracující lásku lidí, zkrátka: tu záhadu plnou rozporů, kterou neustále potkáváme mezi lidmi? Mezi zvířaty také není oněch pomatených výstřelků, jichž jsou lidé schopni jako šílenství, zločinů a sebevražd, není mezi nimi nevyléčitelných sklonů, bezútěšné a žalostné závislosti jednoho na druhém.

A za to se stydí tak mnozí lidé, kteří jsou schopni o tom vážně přemýšlet. Ti, kteří se již více nestydí, jsou na cestě klesnout pod zvíře, jsou na cestě jako řítící se vozidlo bez brzd, padající po prudkém svahu.

Jak je to jenom možné? Jak mohlo být dokonalé stvoření, které Tvůrce shlédl a shledal, že je dobré, něčím takovým zaneřáděné? Vidíme chybu a nedovedeme ji odstraniti. Vůz se řítí po svahu dolů. Tušíme již, že se rozbije a nemůžeme tomu zabrániti!

Lidská síla na to nestačí, aby jej zadržela. Odkud se tak často bere nenávist mezi mužem a ženou, kteří se mají doplňovati a také si lásku projevují? Neklamte se, je to nenávist, co zde roste, nenávist a pohrdání! Protivnictví místo doplňování.

Jedna otázka tlačí se na druhou, začnemeli se tím zabývat, střásáme-li se sebe lhostejnost a odbývání. Není nikoho, kdo by věděl správnou odpověď, kdo by vysvětlil. Jsou tu pokusy o vysvětlování, ale často takovým způsobem, který nám, lidem, žene do tváře krev studu nebo hněvu nad takovými dohady. Bývají to vysvětlivky, které připravují celek o všechnu lidskost, ženě ukazují celý životní smysl jen v rození a muži přisuzují úlohu chovného zvířete. Tak se povyšuje nestoudnost na trůn a zlu nemírnosti otevírají se všechny brány. Poslední brzdou zůstává pak již jen pro takové lidi ohled na zdraví, jakoby tělo mohlo být zdravé bez zdravého ducha!

Některá víra, některá církev či dogma zastává tu úplně opačné stanovisko. Pro ty je „láska“ prostě hříchem, nečistotou a ti, kteří této víře slouží, nemají se jí poddávat. I tu však konflikty svědomí mohou vést jejich služebníky i věřící ke katastrofám nebo pokrytectví! Ostatně je všude patrná snaha, přikrýt to všechno pláštěm křesťanské lásky.

Nevede tedy opravdu žádná cesta z této tmy ke světlu? Nechce nikdo vrátiti padlým jejich lidskou důstojnost? Není žádné moci, která by zvládla rostoucí zlo a zvítězila nad šířící se nenávistí?

Žena, k níž mluvil had svádění a která pak pokoušela muže, pokouší se nyní ujít otroctví lásky. Zkouší to však emancipací, svépomocí, pomužštěním. Osamostatňuje se ve všech oborech života, aby unikla vládě mužově a také jeho pohrdání tam, kde nedokázala mu vnutiti svou vládu „lásky“. Jaká je to absurdnost dát ženám, které sloužily lásce, do rukou zbraně a učit je, jak se dá strojními puškami a bombami zabíjet!

A přece je to jen poslední důsledek jednou započaté cesty k pomužštění! Toto šílenství nezadržitelně postupuje! Jeden začne a všichni ostatní musí následovat, ne snad jen proto, že by jinak podlehli v boji, ale protože se kolo musí točit až do konce.

Žena, která předcházela na cestě ke zkáze, musela se sama nejprve zkaziti a strhuje s sebou celé lidstvo.

Žena, stvořená věčnou všemohoucností k tomu, aby sloužila lásce, jde první cestou záhuby! K ní první mluvil hlas pokušitele. Co však jí říkal v hadu mluvící hlas Lucifera? Co ukazoval té, jejíž život měl býti nejčistší láskou podle nejsvětější vůle Boží:

Šeptal jí:

„Nemáš sloužiti věčné lásce jako nějaká služka, nýbrž ty sama máš být láskou a tobě má sloužiti celý svět! Kolem tebe má kroužit celý život, protože ty dáváš život jiným!“

A tak se stala žena začarovaným kruhem. Láska se změnila v týrání lidí, v bič lidstva. Člověk klesl pod zvíře. Láska, která přišla z výšin, z živoucí vůle Boží, aby vytvořila most k životu v Pravdě, tento první, ba jediný zákon života, sloužila již jen člověku, náladám ženy a pudům mužů.

Žena začala. Nechtěla již více sloužiti věčné lásce, životu v čistotě, nýbrž všechno mělo sloužiti jen jí. Všechno se proměnilo v otroky, nenávist rostla proti ženě, nečisté, až se stala kořistí chtíčů jen proto, že muž bez sebeúcty musel pohrdat sebou i ženou. Muselo mezi mužem a ženou povstati nepřátelství, které bývá jen na chvilku přehlušeno voláním krve.

Není žádné cesty ven z těchto hlubin, leda, změníli se napřed žena a staneli se tím, čím byla. Je tu hlas, který volá a ukazuje tuto cestu. Ty, které ještě nenechaly v sobě zemřít touze po čistotě, kráse a dobru, po ušlechtilosti, najdou ji pro svou spásu a k záchraně celého lidstva.

Pronikne k nim hlas z výšin, světlo pravdy je osvítí v hodině jejich duševní tísně a ony pak povedou, jako vedly kdysi: ne do hlubin, do temnot zkázy, ale k výšinám života!
Nemyslete však, že to byla jen žena, která se tak provinila. Muž ji velmi rád následoval. I on naslouchal hlasu pokušitele a nechtěl již více sloužiti Pánu. On sám chtěl být pánem a mocí vládnout nad sobě rovnými. Tím se stal otrokem sama sebe, otrokem svých chtíčů i lstivosti ženy.

Ale i jeho hlas bude burcovat a cesta bude připravena! Kdo chce v pravdě žít, bude ten hlas slyšet. Ti, kteří jej budou slyšet, budou věděti, jaká má být láska, jaká již byla ve dnech mladosti lidstva, o níž nám žádné zůstatky nevypráví, o níž není svědectví na zemi.

Jen někteří to pochopí v celém rozsahu. A budou předcházet všechny ostatní do zlaté budoucnosti, do lepšího a krásného zítřka, který vznikne na troskách ztraceného dneška…

Prevzaté z časopisu HLAS - časopis pro posílení vědění a schopností, ročník 1937, sešit 9-10.