Neskoro

Maria Halseband

Energickým pohybem ruky vytáhl profesor zásuvku psacího stolu, sklonil se nad ní a hledal knihu, kterou již dávno pohřešoval. Konečně ji našel. S ní však dostala se mu do rukou malá krabička, kterou maně otevřel. Na psací stůl vypadl stříbrný kříž. Starý pán sebou škubl, když jej uviděl a myslel si rozhořčeně: "Ke všemu zlobení ještě tato vzpomínka." Vzal křížek do ruky a chtěl jej odložit. Cosi ho však nutilo, aby tu lesklou věc podržel v rukou a aniž by chtěl, vynořovaly se vzpomínky.

Byla to tehdy podivná doba, když poznal toho člověka. Jeho žena vrátila se domů plna zážitků a nedala mu pokoj, pokud spisy nepřečetl a při další návštěvě se k ní připojil. Také on cítil se v nitru uchvácen mužem, jehož, vzdor jeho prostotě a skromnosti, obklopovala jakási nedostupná velikost a vznešenost. Dlouho bojoval profesor sám se sebou a když konečně našel cestu na Horu, vstoupil do jeho života mír a štěstí, jako dosud nikdy. Když ho pak jednoho dne došlo zavoláni ke službě Grálu, byla jeho radost veliká.

Brzy však počaly ho zarážet stále hlasitější narážky společnosti, ve které se vyprávělo mnoho dobrodružných pověstí. A proč by on měl ohrožovat své postavení vážného muže a vydávat se směšnosti? Vždyť to půjde i tak. Později ukáže lidem, že patří ke Grálu, ale napřed musí moc Vyslance Božího vzrůst. A proto zůstal profesor zticha a klidně strpěl ve své přítomnosti útoky vůči muži, který mu dal pravé učení Boží.

Pomalu zachycovala se ošklivá slova jiných pevně v jeho duši. Myšlenky na Horu odpuzoval stále dál od sebe a když nastal den, kdy měl obdržet zlatý kříž, tu z nicotných důvodů odmítl. Dopisy přítele z Hory, který nedovedl pochopit jeho stanovisko, ho dráždily. Vhodil stříbrný kříž do zásuvky, odpoutal se ode všeho a brzy náležel k největším posměváčkům. Počala se v něm tiše probouzet nenávist vůči tichému vážnému muži na Hoře. Tato nenávist, vzniklá z nesprávnosti, kterou udělal, byla stále ostřejší.

Profesor hodil s pohrdlivým smíchem malý, stříbrný kříž na stůl. Dosud se přece nestalo nic z toho, co tento "Boží Vyslanec" prorokoval. Těch několik katastrof stalo se daleko venku ve světě a konečně vždycky bylo něco takového. Tíseň doby byla jistě smutná, ale profesora se málo dotýkala. Jeho záležitosti šly skvěle. Také to bylo znamením, že on má pravdu a ne ten muž tam na Hoře. Všechno bylo falešné, i to, co říkal o životě po smrti, co ho tak znepokojovalo, poněvadž životní požitky stavěl nade všecko. Pojednou se profesorovi zdálo, jakoby se vznášel. Kolem něho bylo temno a cítil, že je uchopen mocným větrem, který ho hnal stále kupředu. Byl tísněn postavami, jež na něho narážely a letěly vedle něho. Cítil jejich tvrdá těla, slyšel nářky a bědováni. Veliká síla ho náhle vystrčila z tlačícího se davu a v matném šeru mohl konečně cosi rozeznat.

Proud lidí plynul kolem něho ve veliké tlačenici. Se ztrhaných tváří četl hrůzu a muka. Vyhaslé oči zřely plny úzkosti a všude zaznívaly výkřiky, že se divákovi tajil dech. Bez přestávky pospíchal dav kolem, stále rychleji, jsa přitahován velikou silou, před níž nebylo uniknutí. Tlačily se k obrovské černé nálevce, ve které mizeli se strašlivým bolestným řevem.

"To je rozklad!" pravil hlas, který pronikl divákovi až do kostí. Vzpomínal si, že již jednou četl o nálevce, ve které jdou zavržení lidští duchové vstříc svému rozkladu, po bolestném putování hrůzami temnot. Ve které knize to asi bylo?

Nemohl si vzpomenout, neboť tvrdá ruka uchopila a přenesla ho přes veliké temné pohoří. Daleko před sebou viděl, jak miliony světlých malých jisker vznáší se do výše jako svatojanské mušky.

"Osvobozené duchovní zárodky, které putují zpět," pravil mohutný hlas vedle něho.

Také on byl teď vyzdvižen a nepochopitelnou rychlostí tažen dále. Hluboko pod sebou viděl na okamžik zemi jako malý míč a pak zmizelo všechno v temné modři. Pak viděl se ve vysokém bílém sále krásy, jakou ještě nikdy nespatřil. Uprostřed sálu byl stůl s lesklou mramorovou deskou a na něm ležela veliká zlatá kniha.

"Kniha života," pravil hlas a zněl tak silně, že se mužovi zdálo, že to nesnese.

Tu otevřela neviditelná ruka zlatou knihu a profesor uzřel list, na němž bylo napsáno jeho jméno. Pronikla jím strašlivá bolest, když je přečetl a nevědel proč. V témže okamžiku snášelo se shůry veliké zlaté pisátko a tlustou čárou vyškrtlo jeho jméno. Muž pojednou věděl, že zahodil nejvyšší štěstí, jež mu bylo nebem poskytnuto. Zoufale sáhl ke svému srdci a zhroutil se s výkřikem na podlahu.

Úplně zmaten, rozhlížel se profesor kolem. Což spal? Seděl před svým psacím stolem a hodinky, na které se rychle podíval ukazovaly, že tu mohl sedět jen krátkou chvilku. Namáhavě povstal a jeho tělo bylo jako rozbito. Když vstával, spadlo cosi na koberec. Shýbl se a zvedl malý, stříbrný kříž. Byl celý černý a kalný.