Konec lidské vůle

Maria Halseband

„Brr, to se tu sešla pěkná sebranka!“ řekl malý bytostný, celý šedivý a uchopil výtvor zformovaný z myšlenek jednoho člověka.

Byl to temný, těžkopádný a škaredý výtvor, malý pracovníček ho energicky posunul dál a čistotně si pak utřel ruce svým červeně pomalovaným kapesníkem.

„To je ohavnost, k čemu nás tito lidé nutí!“ bručel přitom nazlobeně. „Ale jen počkejte!“

Pozorně sledoval škaredý výtvor, který vplynul do spleti vláken, jež z jednání lidského ducha vyrůstala. Tak byla tato vlákna za dozoru bytostných soustřeďována a postupována dále. Vlákna prokluzovala sem a tam, zesilovala, když k nim přitékala stejnorodá síla a slábla, když příliv stejnorodosti ustával.

„Vůbec si nezasluhují, aby byli nazýváni lidmi, tak tupými a škaredými se stali,“ vadil se malý sám se sebou rozhořčeně. „Temno je kolem tohoto člověka. Musím se podívat, zda z něho vycházejí také tak špatné výtvory.“

Vyšplhal se na kámen, jehož vrcholek vyčníval ze spleti vláken a zvolal:

„Haló bratře, jak se ti slouží na přední vartě?“

Okamžitě se prodrala zmatkem forem zelená čepička a ozvala se odpověď:

„Je tu smutno. Ještě jednou jsme zformovali ty nejkrásnější útvary a poslali jsme mu je po posledních světlých vláknech. Ale on už není schopen ono čisté, jež poskytujeme, přijímat. Jeho rozum opanoval celé jeho myšlení, všechno znetvořuje a překroutí, až z toho vznikne cosi zkaženého. A kolik světlých vláken měl kdysi při své cestě na zem! Mohl vybudovat ty nejkrásnější stavby, kdyby si byl udržel toto světlé spojení. Jen se jednou podívej, co jsme nabízeli a jak s tím nakládal!“

Bytostný se zelenou čepičkou ukazoval na mírnou stráň. Tam stál přehnaně zdobený bílý dům, obklopený květinovými zahradami s umělými vodními nádržkami.

„Vidíš, co z toho udělal?“ zeptal se zelený bytostný.

„Vždyť jsem viděl, jak ta stavba vznikala. Žádná linie, jen samý hrbol, samá vypouklina, samý výstřelek. A ty zahrady – samá zmatenina jako jeho rozum. Nikde nic přirozeného,“ potřásl šedivý bytostný hlavou.

„Při tom to lidé shledávají skvostné a on se tím stal proslulým,“ řekl zelený.

„Ano, a já musím všechnu tu ohavnou ješitnost, která z něho proudí, dále zpracovávat. Vždyť té ješitnosti je víc než dost,“ dodal šedivý trpce. „Podívej, další zásilka! Vezmu si na to kleště, abych tu lepkavou mazlavou věc rychleji odbavil!“ Sáhl za sebe pro nářadí a kleštěmi vtahoval tento ohavný výtvor do přediva.

„Smutné služby musíme vykonávat, bratře,“ řekl mezitím, „a jak by se přece mohli mít lidé krásně na tom nádherném Božím světě. Zapomněli, nebo lehkomyslně od sebe odhodili vše, co jim ještě mohlo připomenout věčné zákony. Jejich hříchy je tisknou stále více k zemi a vzdalují je od Světla života.

My nešťastníci jsme museli klesat s nimi a byli tím stále více vzdalováni od svaté Síly, takže nás mohli lidé nutit ke zpracovávání tohoto hnusu, který vycházel z jejich pokřivených duší. Slyšíš zpívat bratry?“

Z dusivých výparů, ve kterých mizela temná klubka vláken, znělo mnoho slabých hlásků:

Lano splétáme

lidem k záchraně

avšak oni, lidé sami, musí dobré chtění –

v sobě pevné mít!

Splétáme k dobrému

tak jako ke zlému

zachránit se musí sami, jiná pomoc není –

nežli dobro chtít!

„Oni vězí v pláni závisti, která bují bez konce,“ řekl šedivý bytostný, „a zpívají si, aby jim ty strašlivé útvary nevzaly jejich poslední radost v těžké službě, již tam konají. Vždyť  také den ze dne sem táhne stále víc těchto škaredých výtvorů. Ach, jak málo světlých vláken zůstalo, všechno utlačují ta temná.“

Tu radostně uchopil útlý světlý paprsek, který vycházel z člověka a vetkal jej pečlivě mezi světlá vlákna.

„Konečně zase jednou!“ prohodil a podíval se láskyplně ještě jednou na světlé formy.

„Jak je dobře, že se již brzy přiblíží vysvobození. Nevíš něco nového, bratře?“

Zelený bytostný přikývl: „Svaté Světlo zesiluje, srší z něj jiskry. Jistě jsi to také poznal podle neklidu svých údů. Všichni toužíme po čisté práci ve Světe.“

„Ano,“ řekl šedivý bytostný zamyšleně, „jeden bratr chtěl včera vědět, proč tolik zesílily útvary sklíčenosti a strachu. Takže lidé už také něco tuší. Dost dlouho nás týrali a nutili zpracovávat jejich špatnosti. Teď musí sníst, co si sami nadrobili. Jak málo radosti máme z naší malé práce! Kdybychom neměli naději, že budeme moci zase brzy řádně sloužit Bohu, bylo by to bezútěšné.“

„Pozor, přicházejí naši dva bratři!“ zvolal zelený. „Náš muž bude mít návštěvu.“

Bytostní se dívali do pokoje, ve kterém seděl architekt. Pokoj byl přeplněn útvary, které vznikaly z práce jeho mozku a byly přichystány vřadit se do proudu vláken. Udělaly tím místo pro světlejší formy, které vnikly dovnitř s nově příchozím. Dva malí bytostní se přiblížili současně k našim dvěma bratrům, pokývli jim a ihned začali tkát vlákna, jež se nezdála tak kormutlivá jako ta, která museli zpracovávat oba bratří. Cítění nově příchozího muže nebylo tak silně znetvořeno přízemním myšlením a tak oba malí bytostní, kteří byli stále s ním, spřádali plno světlých vláken.

„Ano, my to máme dobré,“ říkali, „neboť on se snaží. Ví také o Svatém Světle, které teď přinese rozuzlení a soud.“

Smutně pohlédl šedivý bytostný na lidského ducha, kterého měl na starosti.

„Pohleďte, on zpozoroval, že ten druhý je lepší, a proto ho nemůže ani cítit!“

„Světlo ho bolí,“ řekl zelený, „pošlu mu ještě lítost a zármutek, ale asi to nebude nic platné.“

„Fuj, jaká nenávist vychází z jeho temné duše!“ zvolal šedivý pobouřeně a nešetrně postrčil hrozné útvary dál do tkaniny.

„Nu ovšem, teď odcházejí také naši dva bratři. Návštěvník zřejmě poznal zlé smýšlení architektovo a je otřesen. Kdy skončí tato naše otročina?“

Tu se pojednou u malých bytostných objevil jasný paprsek. Ovanul je závan plný síly a pak udeřil blesk, pod jehož účinkem společně klesli v radostném úleku. Blaženě se po sobě podívali a zvolali:

„To byl úder meče soudu! Přišlo vysvobození! Jméno Páně budiž pochváleno!“

Kolem nich znělo zvonění a jásot a vzhůru stoupaly modlitby a díky. Oba maličcí stáli v tiché zbožnosti. Když se opět chopili své práce, užasli.

„Bratře!“ zvolal zelený přidušeným hlasem, „Svatý soud je zde vykonán!“

Několik málo světlých vláken, která ještě sklouzávala k lidskému duchu, viselo volně. Žádné světlo už jimi neproudilo. Tu vzal zelený svoje kleště a přerušil jimi i to poslední spojení. Temná vlna se vymrštila jako chapadla k duši ztraceného člověka, aby ji stáhla dolů do hlubiny, z níž už není možná záchrana. Oba maličcí přihlíželi bez dechu.

„Jsme volní!“ zvolal šedivý, „už nemusíme dále zpracovávat žádné ošklivé formy. Boží Světlo nás zavolalo k pravé službě, jak tomu bylo kdysi.“

„Cítím v sobě sílu,“ řekl zelený, natáhl se a vypjal svoje malé paže v touze po činnosti, „rád bych pracoval a pomáhal. Začneme hned s velkým úklidem.“

Radostně uchopil kleště, ale uprostřed pohybu zvolal udiveně: „Co je s tebou, bratře? Záříš jako stříbro!“

Šedivý radostně přikývl: „to je moje pravá barva. Všechno to šeredné, co jsme museli stále zpracovávat, mně zbarvilo šat a zeslabilo sílu. Paprsek soudu mne učinil zase jasným a silným jako jsem byl tentokrát, když jsme nastoupili službu. Však se podívej na sebe a pohlédni kolem.Všechno svítí ve Světle života.“

Opět zaznělo jásavé volání, všude se vynořovali malí bytostní, kteří svými kleštěmi trhali uschlá vlákna a shazovali je dolů. Jiní přicházeli s metličkami a smetávali nepotřebné odpadky a smetí do hlubiny. Za nimi následovali noví kamarádi, nesli jemné útvary a vlákna, která splétali a zpevňovali. Všechna vlákna směřovala vzhůru, kde to tajemně světélkovalo ze stříbrných mraků. A také naši dva malí přátelé se podíleli na tomto radostném díle.

„Potřebuji žebřík, mám-li dále vázat,“ řekl šedivý a postavil se na špičky.

V tom se celá matička Země otřásla silným trhnutím – a malí bytostní se kouleli jeden přes druhého jako hračky v padající krabici, všechno bylo taženo vzhůru, vstříc Světlu, které zářilo ve veškerenstvu.

„Vzhůru!“ hučely kolem hvízdající bouře v ohromujícím jásotu.

„Svatý soud Věčného Boha!“ modlily se zástupy bytostných.

Viděli, jak se temno zřítilo a strhlo s sebou ztracené lidské duchy. Ještě několikrát zakolísala osvobozená Země. Potom zaujala svoje místo v čistém Světle, místo, na kterém měla stát od pradávna neustále, kdyby ji falešné lidské chtění nebylo bývalo stahovalo níž a níže.

S údivem a zbožnou radostí dívali se oba maličcí do vítězného Světla, po kterém toužili a které jim bylo konečně zase přiblíženo svatou rukou Osvoboditele. Volně proudila Boží Síla nad očištěnou Zemí a zaplavovala nitra bytostných jásavou vděčností. Padli na kolena před všemohoucností Věčného.

K usměvavému nebi, na kterém plál nyní zářící svatý kříž spásy, osvětlovaný oběma slunci, stoupala modlitba očištěných lidských duchů. Doba míru království Božího na Zemi nastala.